Slovo biozabezpečení zní odborně, ve skutečnosti však jde o soubor jednoduchých návyků, které má ve svých rukou každý drobnochovatel. Jejich cíl je jediný. Nepustit vir ptačí chřipky do chovu. Státní veterinární správa přitom dlouhodobě připomíná, že u malochovů rozhoduje spíš důslednost a základní hygiena než nákladná technika. Klíčové je pochopit, kudy se nákaza šíří, a těmto cestám postavit do cesty překážku.
Jedno pravidlo nad ostatní: oddělit domácí a divoké ptáky
Ptačí chřipku roznášejí především volně žijící vodní ptáci, kachny, husy a labutě, kteří sami často nejeví žádné příznaky. Vir se šíří hlavně jejich trusem a domácí drůbež se nakazí nejčastěji tam, kde se s divokými ptáky nebo jejich výkaly potká. Základní opatření, které veterináři jmenují na prvním místě, proto zní: chovat drůbež pokud možno v uzavřených objektech a co nejvíc omezit její kontakt s volně žijícím ptactvem. Toto pravidlo platí i pro ekologické chovatele. Pokud nákazová opatření vyžadují uzavření drůbeže, není dočasné neposkytnutí přístupu do výběhu považováno za porušení podmínek ekologického zemědělství.
Krmivo a voda jsou nejčastější cesta nákazy
Nejslabším místem malochovu bývá krmení a napájení. Právě znečištěné krmivo nebo voda jsou nejběžnější cestou, kudy se vir do chovu dostane. Veterináři proto doporučují chránit krmivo, vodu i stelivo před znečištěním trusem volně žijících ptáků a podávat je drůbeži pod přístřeškem, mimo dosah divokého ptactva. Stejně důležité je zabránit drůbeži v pohybu po otevřených vodních plochách, kde se volně žijící ptáci shromažďují. Toto opatření samotné dokáže riziko výrazně snížit a nestojí prakticky nic.
Bariéry: zasíťování a zastřešení
Tam, kde nelze drůbež držet v uzavřeném objektu, přicházejí na řadu fyzické bariéry. Veterináři doporučují zasíťovat okna a větrací otvory a u výběhů, které nejdou uzavřít, jejich zasíťování, případně zastřešení. Ochranná síť proti ptákům napnutá nad výběhem funguje jako přehrada, která do prostoru nepustí volně žijící ptáky. Sítě s okem kolem 18 až 19 milimetrů zastaví střední i větší ptactvo včetně vodních ptáků a v různých rozměrech jsou běžně dostupné u prodejců zahradního vybavení, například na HobyNářadí.cz. Nejlépe ovšem síť funguje ve spojení se zastřešením a s krmením pod přístřeškem. Teprve dohromady tvoří skutečnou bariéru proti zavlečení nákazy.
Lidé, obuv a náčiní, nenést vir dovnitř
Na biozabezpečení se snadno zapomíná v okamžiku, kdy chovatel sám vstupuje do výběhu. Vir se totiž může dostat dovnitř i na podrážkách bot, na rukou nebo na nářadí. Veterináři proto radí omezit pohyb v chovu jen na osoby, jejichž přítomnost je nezbytná, používat vyhrazenou obuv a oděv a udržovat náčiní v čistotě. Opatrnost se vyplatí i při rozšiřování chovu. Nová zvířata je vhodné pořizovat z prověřených zdrojů a v době zhoršené nákazové situace se raději vyhnout burzám a svodům drůbeže, které jsou při vyhlášení mimořádných opatření obvykle beztak zakázané.
Sledovat, hlásit a být připraven
Ani nejlepší zabezpečení nezbavuje chovatele povinnosti sledovat zdraví svých zvířat. Varovnými signály jsou zvýšený úhyn drůbeže, náhlý pokles snášky nebo výrazně nižší zájem o krmivo. Objeví-li se, měl by chovatel neprodleně kontaktovat místně příslušnou krajskou veterinární správu. Čím dřív se podezření prošetří, tím menší je riziko dalšího šíření. A pokud Státní veterinární správa vyhlásí mimořádná veterinární opatření, jako je dočasný zákaz volného výběhu, je namístě je bez výhrad dodržet.
Biozabezpečení malochovu tak není otázkou drahého vybavení, ale každodenní rutiny. Chovatel, který drží krmivo pod přístřeškem, zabezpečí výběh a dbá na čistotu, dělá pro své slepice mnohem víc než ten, kdo spoléhá jen na štěstí. Návyky přitom stojí málo a v případě nákazy mohou zachránit celý chov.
